Stepping Mothers

Seminární práce Metodika stepu II

  

Pět základních pohybových principů tvorby úderu podle Acia Gray

 

 

Zpracovala:   Šárka Hlavinková

 

 

Použitá literatura:

 

„Duše Vašich nohou“ od Acia Gray

„Inside Tap – Technika a improvizace pro dnešní stepaře“ od Anity Feldmann

 

Se stepem jsem začínala před osmi lety. V malé tělocvičně místní ZUŠ. Vlastně si vůbec neuvědomuji, jak jsme se učili tvořit úder, ale určitě tam bylo intenzivní zapojení kotníku, zvedání špičky a krokové útvary jako je hvězda neboli „star“, buffalo, grand buffalo, slunečnice atd.

Když jsem vyjela poprvé do Prahy, vedla seminář právě Judy Ann Bassing, jejíž 8x tap front cross, 8x tap front, 8x tap side ……jsou obecně známé a prošli jimi snad všichni tehdejší začátečníci. Toto cvičení je pro mě nyní rozporuplné. Může být snad dobré pro rovnováhu, ale takto intenzivní zapojení kotníku se s tím, čím se tady budeme zabývat, vůbec neshoduje (nebo jsem to možná špatně pochopila). Sama ráda používám jiné její cvičení a tím je brush/brush/brush/step (P), brush/brush/brush/step (L) atd. s pohybem vpřed, vzad (možno samozřejmě i do boku) se střídáním rytmů a důrazů.

 

Jelikož jsem věrnou posluchačkou tanečního studia Zig-Zag, nemohla jsem nezachytit úžasně odlehčující techniku, se kterou přijel do Prahy tanečník a stepař Sam Weber ze San Francisca. Tato technika se již opírá o práci celé dolní končetiny ve stavu uvolněném za intenzivního zapojení práce boků, a přestože zpočátku se jako odlehčující vůbec nezdála, je zjevná lehkost její podstatu. Když se řekne Sam Weber, vždy se mi vybaví typická fotografie, která visí (nebo tam alespoň vždy byla) v malém zrcadlovém sále klubu Delta - vysoký, štíhlý „baleťák“ se vztyčenou hlavu a tváří směrem k publiku, s protaženým ukazováčkem a prostředníčkem jedné ruky ve směru pohybu tance, na napnuté stojné noze na pološpičce,  chodná noha zvednutá v kyčli a ohnutá v koleni se vlastní vahou spouští k podlaze a pohyb bude pokračovat až do úplného propnutí kolene. Tato fotografie jakoby zachycovala základní principy techniky, kterou Sam Weber, žák stepaře a učitele jménem Stan Kahn, šíří po světě. Z této techniky vychází také Acia Gray ve své knize „Duše Vašich nohou“.

 

Základní myšlenkou teorie její stepařské techniky je pohyb celé nohy, jak sama uvádí ve stati „Co pohybuje Vašimi chodidly?“. Boky jsou pravdivým iniciátorem všech tanečních pohybů, kam se vydají, vydáme se i my. Jestliže se pohnou, pohnou se i naše nohy, a pohnou-li se naše nohy, pohnou se i naše chodidla. Opět bych připomenula 2 základní kroky, které jsou typické pro semináře Sama Webera a těmi jsou shuffle a flap s přenášením akcentu. Už u těchto kroků si myslím, že můžeme najít všech 5 základních pohybových principů tvorby úderu podle Acia Gray. Mají nám pomoci jako návod jak tvořit jednotlivé údery při zapojení celého těla.

 

Prvním pohybem je dopad, neboli FALL. Je to pohyb, který používá celou váhu těla, necháme- li je přes nohu dopadnout na zem. Druhým pohybem, který Acia Gray identifikuje, je spuštění, neboli DROP. Vznikne tak, že spustíme nohu na podlahu, ale nepřeneseme váhu. Nohu ovšem nemusíme jen pasivně spustit, můžeme ji i s minimálním úsilím odhodit nebo chcete-li vymrštit z boku, a máme tu odhození neboli THROW. Další pohyb, který vytváříme za intenzivního zapojení boků je zatažení, neboli PULL.  A abychom mohli nohu vůbec spustit či odhodit, musíme ji nejprve zvednout, takže zbývá poslední pohyb do skládanky a tím je  zdvih, neboli LIFT.

  

Proč Acia Gray vytvořila tuto kostru, která se má stát základem všech těch komplikovaných pohybů a kroků? Jak již bylo řečeno výše, pro začátečníka je to určitě návod, jak zapojit celé tělo a udělat ze stepu líbivou podívanou a „poslyšenou“. Pokročilejší stepař se jistě zamyslí nad těmi pohyby a uvědomí si, co dělá dobře, co špatně a co by mohl vylepšit. Já bych sama  za sebe ještě dodala, že to chce hodně odlehčit, a to nejen pro celkový dojem (což vyžaduje snad každá taneční forma), ale také pro zvládnutí složitějších krokových variací, jejichž základem ovšem stále zůstává 5 výše uvedených pohybových principů.

Vyzrálý a dobrý stepař si možná jen letmo  řekne, že se s tím vůbec někomu chtělo psát.

 

Jistě by si to mohla říct známá stepařka Anita Feldman (myslím tím, že je to zkušená stepařka, sama se ovšem zpracováním metodiky stepu zabývá, takže právě ta tuto knihu jistě ocení). Dostala se mi do ruku její publikace „Inside Tap – Technika a improvizace pro dnešní stepaře“, která jde ve svém zpravování ještě dále, hlouběji.

Když jsem se trochu začetla v její knize, užasla jsem nad jejím pojetím výuky, nebo možná pojetím stepu jako takového, stepu,  který vychází ze svého původního principu a tím je vlastní vyjádření, tím je improvizace.

 

Poslouchejte, co jsem vyčetla o improvizaci: „S improvizovanými uměleckými výstupy se lze setkat v oblasti hudby, kde se tímto slovem nazývají i některé hudební skladby (např.varhanní improvizace, klavírní improvizace apod.), avšak improvizace většinou není zapsána do not - je tedy pokaždé jiná. Metody hudební improvizace se používají především v jazzu …“ Takže proto se s nimi setkáváme ve stepu, protože jazzová hudba, jazzový rytmus, to je podhoubí stepu, to je jeho kyslík či světlo, chcete-li. Ale zpět k Anitě Feldman.

 

Líbí se mi její stať, jak se různí lidé učí stepovat, co u nich funguje nebo nefunguje a tím uvádí hned několik návodů, jak na to.

Některým pomáhá, když se zpívají slabiky když tancují, jiní jsou schopní učit se jen tehdy, když jim počítáme rytmus. Potom je také skupina těch, kteří se nejdříve musí naučit práci nohou nebo chcete-li kroky a až později se dostanou k rytmu. Mám pocit, že to, co Anita Feldman uvádí až v poslední řadě, se u nás praktikuje přednostně. Nejdříve se převážně učíme kroky a až potom jsme schopni se soustředit na rytmus. Myslím si, že už tady začíná náš problém, náš strašák, a tím je improvizace. Samozřejmě, že k tomu, abychom mohli improvizovat, potřebujeme znát pár kroků, ale mnohdy stačí už 2 nebo 3 kroky a můžeme improvizovat neboli volně kombinovat, jak nám to přijde vhodné k hudbě, k prostředí či ve vztahu k dalším spolutanečníkům a tak podobně.

Úžasně toto funguje u dětí. Jim opravdu stačí, že jim ukážete možnost oddělit plošku nohy a patu, a když jim zapnete hudbu, která se jim líbí, ukáží Vám jedinečné variace a pohyby, které byste sami nikdy nevymysleli. Navíc se jim potom také dobře tančí, neboť jsou to vlastně jejich kombinace. Pravý opak je to potom u dospělých, někteří se třeba zaseknou a jsou schopní odstát i polovinu lekce. To je má zkušenost, ale v žádném případě bych nechtěla komukoliv znechutit jeho zájem o step, proto oceňuji, jak podrobně popisuje cesty k improvizaci Anita Feldman. Ovšem musím také poznamenat, že to pro mě, po hodinách se Zdeňkem Pileckým a dalšími lektory, kteří u něj hostují, nebyla až tak neznámá oblast. Je to ovšem rozdíl, když je člověk vedený, je to vždy mnohem jednodušší, než když musí vést on sám. V této oblasti je pro mě tato kniha velkou studnicí a výzvou, stejně jako stať pojednávající o zrychlování „Fastest Foot“.

  

Vraťme se ještě krátce k výše uvedeným postupů výuky. Se zpíváním kroků v rytmu jsme se mohli setkat už u Judy Ann Basing. Další zajímavou pomůckou je např. obyčejný metronom (ostatně mám pocit, že jej ve svých knihách zmiňují obě stepařky, jak Acia, tak Anita).

Anita Feldman doporučuje si rytmus nejdříve vytleskat či vyzpívat ve slabikách, potom se zaměřit na práci nohou a udržovat při tom rytmus. Já osobně jsem to dělávala ( a dodnes někdy dělám) spíš opačně. Nejdříve jsem se lopotila s nohama a výsledek? Když jsem se vrátila ze semináře, byla jsem se svými kroky daleko od původního rytmu.

 

Tady se dostáváme k bodu, kdy si musíme uvědomit, že rytmus je ve stepu vlastně důležitější, než kroky. I když by mohl kdokoliv oponovat, že je to všechno vlastně jedna velká improvizace, takže si můžeme upravit, co se nám zlíbí, ale když si zapneme hudbu, je tam rytmus daný, můžeme jen pracovat s důrazem a volit různé kroky, různé pohyby. A to vlastně dělá step stepem, to tvoří náš osobní projev.

 

Anita sama nás navádí, abychom učinili své vlastní kreativní změny na jakoukoliv kombinaci, kterou se učíme, ať již podle její knihy nebo kdekoliv jinde, můžeme si ji zjednodušit či zkomplikovat, tak jak to každému z nás vyhovuje, tak, aby vyjadřovala právě „nás“.

Další oblastí, ve které můžeme definovat svůj vlastní styl, je pohyb těla. Můžeme si vybrat takové pohyby, abychom podpořili rytmus, můžeme jít se zvukem nebo proti zvuku. Pohyb těla  a jeho ztvárnění nechává na nás samotných.

 

Pěkně to řekl Paul Draper, zakladatel tzv. „balet tap“. Byl to stepař z konce 30. let, který miloval klasickou hudbu a  chtěl na ni stepovat. Zjistil ovšem, že styl, jakým se v té době stepovalo, nebyl pro tento hudební žánr vhodný, proto začal navštěvovat hodiny baletu, aby se naučil základnímu pohybu a objevil kroky, které souzní s vážnou hudbou. A co vlastně řekl? „Co vidí oko je zesílené tím, co slyší ucho, a ucho slyší mnohem jasněji to, z čeho přechází zrak.“

 

K tomu není co dodat!

 

Chtěla bych popřát hodně úspěchů všem, kteří se zabývají stepem a tancem vůbec. A chtěla bych také poděkovat touto cestou Zdeňkovi Pileckému. Za všechno, co vím o stepu, vděčím jemu.